Reprezentanti hodnotí sezónu

V šestém a závěrečném dílu našeho miniseriálu hodnotí svou sezónu Kateřina Tomalová, aktuálně 73. hráčka ve čtyřhře a 119. ve dvouhře na světovém žebříčku a také účastnice nadcházejícího mistrovství světa v Glasgow. 

(Předchozí díly: 1. díl - Milan Ludík, 2. díl - Tereza Švábíková, 3. díl - Adam Mendrek, 4. díl - Jakub Bitman, 5. díl - Zuzana Pavelková)

Kateřina Tomalová:

Uplynulá sezóna 2016/2017 pro mě sice byla jako na houpačce, ale celkově ji hodnotím víc než kladně. V září, během prvního turnaje sezóny, jsem se pohybovala na konci světové dvoustovky ve dvouhře a podstatně níž ve čtyřhře. Teď v sprnu jsem aktuálně žebříčková česká jednička ve dvouhře (119. místo) a čtyřhře s Terezou Švábíkovou (73. místo), mám za sebou premiérovou účast na turnaji Super Series (a to rovnou na nejstarším a nejslavnějším turnaji Yonex All England Championship), účast na ME ve dvouhře a čtyřhře a také úspěšnou kvalifikaci na srpnové mistrovství světa.

K tomu jsem navíc měla možnost hrát ligu ve Francii, na cestách jsem potkala spoustu zajímavých lidí, na školení ve Španělsku získala certifikát BWF Coach Level 1 a Coach Level 2 a zdárně se propracovala do dalšího ročníku magisterského studia na Filozofické fakultě UK.

Na turnajích evropského okruhu jsem získala několik medailí – bronz ze čtyřhry na Polish International (IS), Polish Open (ICH), Czech International (FS) a bronz ze dvouhry na Croatian International. Těšil mě i postup do osmifinále na prestižním Bitburger Open GPG. Co ale ve mně zanechalo nejhlubší dojem? Jednoznačně možnost zahrát si na legendárních kurtech All Englandu, kam mě přijela podpořit i má rodina. Skvělá organizace, atmosféra, fanoušci, badmintonové superhvězdy... Nezapomenutelný zážitek!

(Foto - Ladislav Káňa)

Ne vždycky se mi ale dařilo. Zažila jsem také několik nepovedených zápasů, zklamání, smolně prohraných utkání, stres na letišti, když jsem kvůli zpoždění nevěděla, jestli stihnu další let, únavu, když jsem všechno od zajišťování vlastních tréninků až po shánění financí nebo hledání letenek musela řešit sama, osamění, když jsem v další cizí zemi seděla sama v dalším hotelu, nechuť do tréninku, když jsem za sebou měla špatný turnaj, pochybování o sobě a o tom, jestli to všechno má nějaký smysl, nejistotu, když jsem se zranila... I to všechno ale ke sportu patří. Někdy je holt třeba zatnout zuby a makat dál. I když někdy na své cestě musím překonávat těžké překážky, často na konci čeká sladká odměna a dobrý pocit z odvedené práce, pocit, že nic není nemožné.

Ráda bych na tomto místě poděkovala všem lidem, které kolem sebe mám a kteří mě ať už finančně, nebo morálně podporují – své rodině, Centru individuálních sportů Ostrava, firmě Yonex, Českému badmintonovému svazu a všem, co se mnou chodí trénovat nebo přispějí radou, když se cítím ztracena. Díky!

Doporučit:

---

Autor: administrátor [08.08.2017]