Mirka Vašková z Jakarty: Pozitivní dojem z prvního týdne.

Zdravím všechny badmintonové příznivce,
 
v závěru badmintonové sezóny 2008/2009 jsem přemýšlela, jaká bude má příprava o prázdninách na další sezónu. Zčistajasna mi byla nabídnuta cesta do Indonésie, se kterou přišli bratři Kopřivové, kteří tuto nabídku dostali od tamních hráčů. Bratři Kopřivové už měli jasno hned od začátku, ale mě tato nabídka, přiznávám, na počátku trochu zaskočila.

 

Hlavním důvodem mého zaskočení byla délka celého mého působení v Indonésii - minimálně měsíc. Po několikadenním přemýšlení a "sepsáním" pro a proti ve své hlavě, jsem se rozhodla odletět do země, ve které je badminton národním sportem.

 

Původně jsem měla v plánu odletět společně s bratry 2. července, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla, jak po domluvě s Ondrou a Tomášem, tak i naším společným sponzorem, že bude lepší odletět až na začátku srpna z důvodu mé květnové operace kolene. Během rekonvalescence jsem se pomalu dostávala do stavu, kdy jsem mohla plně trénovat a připravovat se na to, co mě následující měsíc čeká. Po celý měsíc jsem absolvovala zejména kondiční tréninky, které mě měly připravit na tvrdý trénink v Jakartě.

Dne 2. srpna začala má cesta do Asie. Let trval přibližně 24 hodin a "navštívila" jsem města jako je Londýn, Honkong a v neposlední řadě můj "nový domov" Jakarta. Po výstupu z letadla jsem si vzpomněla na slova Ondry v jeho prvním článku: "Neuvěřitelné dusno, teplota minimálně 30°." Neumím to popsat jinak, než jak to bylo v předešlém článku, vystihuje to přesně to, co jsem zažívala při příletu do Jakarty.

 

Po příjezdu do domu, kde hráči mají možnost mezi tréninky odpočívat, jsem zahlédla po 24 hodinách letu známé tváře Tomáše a Ondry. Zrovna měli tzv. "odpočívací fázi", ve které nabírali síly na odpolední trénink. Po chvilce jsem se seznámila s dalšími členy naší tréninkové skupiny a zanedlouho jsme se odebrali do haly.

 

Trénink vypadal v poklidném stylu, ale to jen proto, že kluci druhý den startovali na místním turnaji Astec Open Indonesia International Challenge 2009, kde hrálo také několik dalších hráčů z naší skupiny.

Můj trénink začal až ve středu, jelikož jsem se aspoň zčásti chtěla aklimatizovat na místní podmínky. Myslím si, že jsem byla úspěšná, nepřevládaly u mne žádné příznaky nepřizpůsobení se zdejšímu prostředí.

 

Středeční trénink byl pojat velmi zlehka z důvodu zdejšího turnaje, a proto jsem hrála jen jeden "vstupní zápas" neboli takový testovací-aklimatizační. Podle programu, který zde byl vypracován pro náš pobyt, má být vždy ve středu odpoledne volno, proto jsme se odpoledne jeli podívat na všechny hráče, kteří startovali na už zmíněném turnaji.

 

Další tréninkový den probíhal už dvoufázově. Dopolední trénink byl zaměřený hlavně na deblovo(mixové)-obranné kombinace. Po celou dobu tréninku jsme hráli 3 na 2 hráče, ti 2 se vždy bránili.

 

Po celu dobu jsem musela myslet na to, kdy přijde to vše, co jsem slyšela od Tomáše a Ondry: pocity omdlení, zvracení a na pár minut i hluchota. Žádné takové pocity jsem naštěstí nemusela zažít, ale to neskutečné, dusné horko je naprosto vyčerpávající, společně s velmi těžkým tréninkem, který většinou trvá min. 2 hodiny. Intervaly jednotlivých cvičení jsou mezi 10 až 30 minutami, kdy po celou dobu je na kurtě stejné složení hráčů.

 

Odpolední trénink měl být zaměřen pouze na kondici. Po odpoledním spánku, který jsem velmi uvítala, jelikož jsem byla opravdu vyčerpaná a dostavilo se první pnutí svalů a únava, jsem musela být znovu připravená na to samé horko a na tvrdý trénink, který měl být zaměřen zejména na kondici.

 

Hned při vstupu do haly mi udeřil do tváře velmi horký a těžký vzduch. V tu chvíli jsem věděla, že tento trénink bude ještě horší než ten ranní. Kondiční trénink se skládal zejména z různých sprintů na místě, výskoků, poskoků, sprintů a cvičení na výbušnost. Celý tento trénink trval něco málo přes hodinu bez přestávky (bez napití, bez osušení ručníkem).

 

Už po 30 minutách jsme si všichni říkali, ať už je konec. Nesnesitelné vedro, promočené tričko, z něhož se doslova dal ždímat pot, a pod sebou skoro kaluž potu. Po hodině maximálních výkonů od všech jsme byli rádi, že chodíme a že se budeme moci znovu a normálně nadechnout.

 

Co se týče dalšího tréninkového dne, ten měl podobnou skladbu jako ten předešlý.

 

Dopolední fáze byla herní, deblové zápasy, a odpolední fáze byla zaměřena na nastřelování míčů, jak po celém kurtu, tak i jen v přední části kurtu. Cvičení se opakovalo 10 x po 20 až 30 míčích, a co se týče cvičení, které byly pro deblové a mixové dvojice, tak ty byly opakované 5 x z každé strany 30 až 40 míčů. Celkové trénink trval něco málo přes 2 hodiny, přestávky nebyly skoro žádné, během 1 hodiny a 30 minut jsem se byla napít a osušit ručníkem jen jednou.

 

Páteční tréninkový den skončil a nás čekala už jen ranní sobotní fáze 45 minutového běhu na místním stadiónu. Budíček ve 4:30 nebylo nic moc příjemného, ale jediná výhoda byla ta, že nebylo až takové velké dusno a vedro, jak bývá běžně přes den.

 

Po tréninku jsem využila dovednosti našeho místního maséra a specialisty na strečink, který mi velmi pomohl s protažením celého těla a poté jsem se cítila mnohem lépe. Po skončení této fáze jsem byla opravdu ráda, že jsem vydržela první tréninkový týden bez jakéhokoliv zranění, bez velkých problémů s mým operovaným kolenem, ale samozřejmě že únava a bolest svalů byla opravdu obrovská.

 

Veškeré svaly i ty, které mě snad nikdy nebolely, se ozývaly a to velmi. Od sobotní ranní fáze do pondělí máme vždy volno, takže tento volný čas všichni využíváme pro regeneraci a doplnění potřebné energie tak, abychom zvládli v pořádku celý další tréninkový týden.

Celkový dojem z tohoto prvního týdne je nejinak než pozitivní a takovou třešničku na dortu tomu přidává fakt, že trénujeme v hale s olympijských vítězem a mistrem světa Taufikem Hidayatem a dalšími výbornými hráči této země.

 

Co se týče dalších poznatků a zkušeností z tréninkového pobytu v Jakartě, poskytnu vám je během dalších pár dnů.

Mirka Vašková

 

Doporučit:

---

[12.08.2009]