Miniturné Jakuba Bitmana po britských ostrovech

Moje malé miniturné začalo 14.11., kdy jsem z pražského letiště vyrazil směr Cardiff. Zde jsem strávil 3 dny trénováním s nejlepšími hráči Walesu, včetně dvojnásobného olympionika a bývalé světové sedmičky, Richarda Vaughana. Již na prvním tréninku jsem zjistil, že každá minuta, kterou zde odtrénuji, mi bude velice užitečná. Zejména rychlost a nečekanost úderů, které proti mně Richard používal, mě velice často dostávala do úzkých a do hluboké obrany, z které jsem se dostával jen s obrovskými problémy. Cvičení, která jsme hráli, téměř neměli přestávku, i když se jednalo třeba o 15 minut v kuse.

Další z tréninků, po kterém jsem byl rád, že jsem odešel po svých, mě čekal hned další den. První hodinu jsme hráli zápasy 2 proti 1. Pak následovala asi 5 minutová přestávka, načež mi bylo řečeno v doslovném překladu: „Teď budeme dělat chvilku multifeeding.“ Když jsem se ale po desáté sérii smečování ze zadní části kurtu zeptal, jak tu „chvilku“ myslel, dočkal jsem se úsměvné odpovědi, že ještě dalších 45 minut… Takže po celém tréninku jsem se s úlevou odebral do sprchy, snědl jsem kousek čokolády a zalehl ke spánku.

Hned další den ráno mě čekal hodinový trénink, který měl být jen takovým uvolněním, protože hned z haly jsem odjížděl na první turnaj do skotského Glasgow, který se uskutečnil ve dnech 19. - 23. 11. Vše jsem našel bez menších problémů a tak jsem jen čekal až na hotel dorazí můj čtyřhrový partner a další chorvatští kamarádi, abychom se domluvili jak zorganizujeme další den. První den turnaje, kdy se hrála kvalifikační kola jsem měl volný a tak jsme si dali asi 50ti minutový trénink, proložený různými hrami a srandičkami. Večer jsem už tak jen mohl přemýšlet nad tím, jak odehraji své zápasy.

Los ke mně byl velmi hodný a mým soupeřem byl hráč z Belgie Loic de Vrye. Samozřejmě jsem chtěl vyhrát a věřil, že přes něj projdu do druhého kola.

Již od prvních výměn jsem ale věděl, že to nebude až tak snadné. Prvním důvodem byla výborná taktika soupeře a druhým má veliká nejistota a pocit, že mám velmi slabé nohy. První set byl po celou dobu vyrovnaný až do stavu 15:15, kdy mi soupeř odskočil a já nedokázal zareagovat a prohrál tak 18:21. Druhý set jsem se zdravě naštval, když soupeř vedl 3:0 a já následující šňůrou otočil na 11:4. V tu chvíli jsem si začal trochu věřit, že bych mohl zápas otočit a rozhodnout ve třetím setu. To se potvrdilo, sadu jsem vyhrál 21:14 a mohl jsem přemýšlet o tom, abych neztratil začátek. Bohužel, jak se v mém případě stává poměrně často, jsem opět prohrával, tentokrát 1:6. Celou dobu jsem musel dotahovat soupeřův náskok a za stavu 14:19 jako bych hrál naprosto uvolněně, že už nemám co ztratit. Šesti výměnami jsem otočil na 20:19 a vypracoval si první mečbol. V tu chvíli jsem již věřil, že to dohraji, ale nepochopitelně jsem pustil míč, o kterém jsem měl představu, že letí do autu. Míček spadnul asi 5cm do hřiště a já tak mohl jen být naštvaný sám na sebe. Za mečbolu se taková situace nesmí stát, jen pokud to opravdu není velký aut. Další dvě výměny jsem zkazil kraťasem na síti a mohl tak jít soupeři pogratulovat k postupu do druhého kola. Musím říci, že takhle špatný zápas jsem tuto sezónu ještě asi nehrál a byl jsem velice smutný a skleslý.

V deblu, kde jsem měl za parťáka opět svého chorvatského kolegu a kamaráda Zvonimira Durkinjaka, jsme měli za soupeře třetí nasazený pár a 38. dvojici světa. Nizozemci Jurgen Wouters a Jorrit de Ruiter byli jasnými favority tohoto utkání, ale my jsme jim nechtěli nechat nic zadarmo. První set byl celou dobu pod kontrolou našich protivníků a my jen stačili zkorigovat na 19:21, když se „tulipánům“ podařilo využít až pátý setbol. Do druhého setu jsme nastoupili trochu uvolněněji, protože jsme si řekli, že nemáme vůbec co ztratit. A kromě stavu 0:1, jsme soupeře během setu nepustili na menší jak dvoubodový rozdíl a s vylepšenou obranou a rozehrávkou jsme si mohli po posledním úderu druhé sady zakřičet typické „sóóó“. Třetí set byl ale bohužel téměř kopií setu prvního, kdy body získávali hlavně soupeři. I když jsme měli dobrou možnost výměnu ukončit, nepodařilo se a i proto jsme jen dotahovali stavy 1:5, 11:16 a 14:19. Žádná dramatická koncovka se už nekonala a turnaj Bank of Scotland International pro mě skončil.

Následoval den volna, pak jeden tréninkový den a v neděli 23.11. jsem si po volném dopoledni mohl připravit letenku zpátky do Cardiffu, kde mě čekaly další čtyři dny poctivého a velmi náročného tréninku s Richardem Vaughanem.

V pondělí ráno v 10 hodin už jsem tedy byl připraven na další dvě hodiny běhání v poměrně vysokém tempu. Začalo to vše pravidelným běháním „předek-zadek“, a pak následovalo několik rychlostních cvičení. Minimum přestávek, které bylo zapříčiněno hlavně tím, že Richard téměř nezkazil jediný míč a pokud ano, tak spíše kvůli tomu, že mně se podařil opravdu vydařený úder, nebo jsem zahrál „prasátko“.

Dopoledne jsem znovu přežil a večerní trénink jsem očekával ještě horší. Richard mi oznámil, že budeme dělat „multifeeding“. Trénink, kdy on stál s košem plným míčů uprostřed kurtu a já jsem běhal doslova jak cvičená opička. Zleva doprava, zepředu dozadu, pravidelně nepravidelně, smeče, kraťasy, drajvy, jak jen to bylo možné. Za zhruba 50 minut jsem odehrál asi 500 míčů ve zhruba 15 úderových sériích v obrovském tempu s minimálními přestávkami mezi jednotlivými sériemi. Když jsem uslyšel, že „for today finished“, sundal jsem ze sebe tričko, vyždímal ho, plácnul sebou o zem a odpočíval. Sprcha, večeře a následná postel bylo to nejlepší, co jsem mohl v tu chvíli dostat.

V podobném, avšak trochu méně náročném duchu se odehrávalo i úterý, kdy jsem dopoledne rozvíjel hlavně své deblové dovednosti, i díky přítomnosti místních párových specialistů včetně Martina Lewise, bývalého hráče první světové pětadvacítky. Jeho zkušenosti a přehled na síti jsou opravdu skvělé a mohu být velmi rád, že i s ním jsem se na tréninku setkal.

Středa už byla zaměřena na herní situace a trénink byl přizpůsoben tomu, abych v pátek mohl nastoupit k turnaji Welsh International 2008.

Středeční večer jsem strávil v hale pozorováním přátelského utkání Wales – Nový Zéland. Hosté vyhráli 3:2, ale žádné velké emoce se halou nenesly.

Ve čtvrtek jsem si jen lehce zatrénoval s čtyřhrovým parťákem Zvonimirem a připravoval se na páteční duel proti skotskému hráči Gordonu Thomsonovi.

Zápas začal poměrně nervózně a opatrně, když ani jednomu z nás se nechtělo velmi riskovat a ztratit bodový kontakt. Zlom nastal za stavu 15:15, kdy se mi podařilo několika skvěle rozehranými výměnami vybudovat si rozhodující náskok 19:14, který mě dovedl k zisku první sady poměrem 21:17. Hned od začátku setu druhého však soupeř převzal z větší části iniciativu a přesnými údery mě rozběhával po celém kurtě, což mi velmi nevyhovuje. Ztrátu 11:16 se mi ještě podařilo zmenšit na 15:16, ale za stavu 16:20 jsem pokazil rozehrávku a Gordon přesným řezaným kraťasem vyrovnal stav na 1:1. V přestávce mezi sety nastal rozhodující okamžik. Ačkoliv jsem měl za zády mého dočasného trenéra Richarda Vaughana a i několik hráčů, s kterými jsem odtrénoval pár skvělých hodin mi fandilo, absolutně se mi nepodařilo zachytit začátek rozhodujícího dějství. Stav 0:8 už vypadal opravdu špatně, 2:13 ještě hůře. Až v tento moment si mi opět začalo dařit. Možná to bylo tím, že jsem už hrál naprosto uvolněně s pocitem, že teď už můžu jen dotáhnout. Skóre se zastavilo na ukazateli 11:21, což ukazuje, že zbytek jsem zas odehrál poměrem 9:8, což je opět vyrovnaná partie.

Nutno podotknout, že skotský soupeř si své míčky zasloužil a vybojoval, když absolutně přestal kazit a donutil mě hrát hru, která mu seděla. Až na tu první polovinu třetího setu jsem však odehrál povedené utkání, za které jsem určitě s odstupem času velmi rád.

Na svůj čtyřhrový zápas jsme čekali až do osmé hodiny večerní. V tu chvíli jsme byli vyhlášeni na kurt společně s našimi soupeři, za které nám byli Mads Conrad, mimo jiné juniorský mistr Evropy z roku 2007 a Tore Villhelmsen. Jediní Dáni v celé soutěži a my jsme je „chytli“ hned v prvním kole; není nutné psát o kvalitě hráčů z této badmintonové velmoci.

Věděli jsme, že ačkoliv jsme nasazeni jako číslo jedna, bude velice obtížné toto postavení alespoň částečně potvrdit. To se vše ukázalo hned od prvních míčů. Někdy s až přemírou snahy jsem chtěl výměny vyhrávat, což nám spíše škodilo. Seveřané se skvělou technikou, rychlou rozehrávkou a precizní taktikou nám mnoho nedovolili a během celého utkání jsme byli na kurtě spíše slabší dvojicí. Po setech 17:21 a 19:21 jsem tedy mohl rekapitulovat další turnaj.

Moje nálada nebyla nijak pozitivní a proto jsem velice uvítal, že za mnou do Cardiffu přijela mamka, která dočasně pracuje v Anglii a společně s ní jsme se mohli ubytovat u její kamarádky. Po sobotním volnu jsme v neděli 30. 11. odjeli do Nottinghamu, kde jsem si zlepšil náladu vánočním nákupem oblečení a 2.12 moje miniturné po Velké Británii skončilo odletem zpátky do Prahy.

Ačkoliv se mi na obou turnajích velmi nedařilo, jsem velice rád, za možnost trénovat s takovým hráčem jakým je Richard Vaughan.

Pochvaly od něho jsou velmi cenné a vzácné, jakýkoliv postřeh jsem se snažil zapamatovat a jeho rady do mého badmintonového života se snažím již nyní uplatňovat. I jemu vděčím za příjemný čas, který jsem ve Walesu strávil.

Věřím, že veškerá snaha, kterou jsem do tréninku s ním dal, se objeví hned na posledních dvou turnajích letošního kalendářního roku. GP „A“ Velká Cena Kopřivnice a MM Itálie v Římě.

Doporučit:

---

[23.01.2009]