Čím tvrdší, tím lepší? Pro výplety to neplatí...

Když mi bylo třináct, chtěl jsem hrát jako Peter Gade. Tehdy se ještě dánský mladík jmenoval Christensen, byl světovou jedničkou a chodil s okouzlující Camillou Martin. Já chtěl umět jeho údery, mít stejně ladný pohyb, a taky jsem chtěl Camillu, jako všichni kluci do té doby, než skončila a my se přeorientovali na Gail Emmsovou.

Ve svých třinácti jsem byl velký jako mnozí obyčejní kluci v jedenácti, měl jsem sílu dvou poctivých komárů, když se do toho pořádně opřou, a věděl jsem, že ještě potrvá, než moje smeče ohrozí alespoň chronické revmatiky o slepecké holi. Něco jsem ale vedle snění (poctivě děleném mezi sny o Peterovi a o Camille) mohl udělat hned. Vytáhnout ze své rakety Yonex Isometric staré struny a naplést si ji na „poctivých“ Gadeovských čtrnáct kilo.

Jistěže mi nikde čtrnáct kilo do rakety, která byla stavěna na deset a půl, dát nechtěli. Vyžebral jsem si jedenáct a kousek a hrdě kráčel na trénink s pocitem, že jsem svojí hvězdě alespoň o stupínek blíž. Teď už ty smeče musejí jít samy, bylo mi jasné.

Nemohl jsem se mýlit víc!

Za děsivého zvuku se mi podařilo dát několik klírů do poloviny kurtu, jednu drtivou smeč do sítě a spoustu zoufale nepřesných podání a kraťasů. Načež jsem se frustrovaně opřel do nejbližšího výhozu a struny praskly kousek od horního okraje hlavy rakety. Měl jsem se poučit, že za nečisté údery se s tvrdým výpletem platí trojnásobně, že kdo si chce naplést rakety tvrdě, musí mít špičkovou techniku, a v neposlední řadě, že dobrá kontrola i razance je svázána se silovými předpoklady. Lakonicky řečeno: měl jsem vědět, že na jedenáct kilo jsem ještě malej frajer.

Nebudu ze sebe dělat zatvrzelého ignoranta. Došlo mi to asi už u pátého výpletu, když se naši začínali podivovat nad náhle zvýšenou spotřebou materiálu a já prohrál na tréninku i s kluky, kterým jsme výsměšně říkali „kapitán Minařík“ a „Santa Klaus“.

Dneska už vím, co jsem udělal za chybu. Že měkčí výplet znamená větší sweet spot, že příliš tvrdé napletení může zničit rám a vyžaduje sílu i techniku na špičkové úrovni, že bych se neměl divit, když přeplétám raketu každých 14 dní, protože hraju „jako prase“. Dneska si pletu rakety na 11 kilogramů a předu spokojeností, i když do Gadeho – teď už obdivovaného veterána s neutuchajícím apetitem na mladší, asijské hvězdy – mám pořád hodně daleko.

A všechny svoje vyplétací zákazníky od podlahy, ale zcela upřímně varuji: čím tvrdší, tím lepší, možná platí, ale jen pokud na to máte koule...

Doporučit:

Související články

Když vám soupeř zahraje na "obrácenou ploutev," pošle "rouru" nebo sklapne jeho "past na motýly," bude vám jasné, že jde o velmi specifické badmintonové termíny, nesrozumitelné někomu, kdo nikdy nedržel v ruce raketu. Proč se ale ...

Jasně, každý hráč je moc rád, když mu během zápasu někdo přijde poradit. Jsou ale chytré řeči, které by si i ti nejlepší žozémuríňové mezi badmintonisty mohli odpustit.

I když to bolí, porážky zkrátka občas přicházejí. Důležité je dlouho nezpytovat sebevědomí, ale raději rychle a správně pojmenovat viníky. Co všechno mohlo za vaši poslední porážku?

Badmintonové zápolení vás jistě těší a baví. Přesto se tu a tam vyskytne soupeř, jehož přítomnost v pavouku... jak to říci... inu, zkrátka – nepotěší. Vybrali jsme sedm typů protihráčů, které v turnaji rozhodně potkat nechcete:

Čtěte detektivní příběh z prostředí závodního badmintonu; pilotní článek nové rubriky a zároveň autorské představení Petra Mazúra: těšínského badmintonisty, který hájí barvy pražského Proseka.

Někteří to mají z výše poctivých dvou metrů složité, aby si nás vůbec povšimli, ale ano: i malí lidé existují. A světě, div se, existují i malí badmintonisté – a nevedou si v konkurenci těch, co můžou podávat bezmála ve výši ...